Klecová lůžka a co dál

Mgr. Eva Pogodová
časopis Můžeš – červenec 2006

Problematika klecových lůžek se objevuje vždy čas od času v některém z celostátních médií, a to následně vyvolává další vlnu diskuzí v odborné i rádoby odborné veřejnosti. Zvláště je toto téma oblíbené v době okurkové sezóny pro novináře. Jestli tomu bude také toto léto je otázka, novináři jsou zahlceni daleko výbušnějšími tématy, a Paroubek s Topolánkem na nás jukají ze všech koutů.

Posledním takovým atakem byl kulatý stůl pořádaný senátorkou Filipiovou, kam Asociace poradců v problematice rizikového chování nebyla pozvána, ač o to měla velký zájem. Naštěstí někteří zástupci Asociace zde byli účastni. Přesto si myslím, že zde bylo více zástupců teoretiků než praktiků v oblasti restrikce samotné a to považuji za chybu.

Udivilo mne, že vyjádření zástupce MPSV o nemožnosti užívat jakákoliv klecová lůžka, což přináší nový zákon o sociálních službách, vyvolalo takové překvapení. Vždyť tam seděla řada odborníků, kteří jistě měli, jak předpokládám, zákon dostatečně prostudovaný. Je také faktem, že po tomto vyjádření zástupce MPSV zakázal ministr tohoto resortu se k tomu dále vyjadřovat. Inu je doba výbušná, a proto nedrážděme býka.

Nicméně musím říci, že velmi hodnotím poznámku zástupkyně veřejného ochránce práv, že soud a soudce není v těchto případech samospasitelný. Také si to myslím, můj názor vychází ze zkušenosti jednak s liknavosti soudů a jednak z možnosti paušálních rozhodnutí.

Zákaz užívání klecových lůžek v zařízeních služeb sociální péče přece není bleskem z čistého nebe. Již tři roky řeší MPSV tuto problematiku postupnými systémovými kroky, od metodického pokynu v roce 2004 přes novelu zákona o sociálním pojištění až po zákon o sociálních službách. Je však podle mého názoru, vzhledem k ještě nenastartovanému novému financování sociálních služeb, potřeba zakotvit přechodné období, např. 1 až 2 roky, kdy definitivně zmizí toto „středověké“ zařízení ze všech rezidenčních zařízení, a do té doby musí být svázáno přesnými (a v novele zákona o soc. zabezpečení i v zákonu o sociálních službách tomu tak je) pravidly o umisťování klienta v těchto klecích.

Aby bylo jasno, naprosto nesouhlasím s umisťováním klientů do těchto klecí na hodiny a hodiny každý den. V tomto případě totiž nejde o řešení momentální krizové situace klienta, ale o ulehčování práce pracovníků v přímo obslužné péči, a to shledávám naprosto nepřípustným. Po dobu trvání přechodného období bych zvýšila počty kontrol v zařízeních, které ještě tyto klece mají a používají.

A ještě něco je pro mne zásadní: není možné, aby odborná veřejnost i novináři tak necitlivě a neprofesionálně zacházeli s odbornou terminologií. Budiž již jednou jasně řečeno, že vše, co je uzavřeno ze všech stran je klec, nikoliv lůžko. Nic jiného než klec. Síťové lůžko by bylo lůžko pouze s bočnicemi, a to není tento případ. Naučíme-li se užívat správnou terminologii, bude diskuze o restriktivních opatřeních rázem srozumitelnější a zmenší se manévrovací prostor těch, kteří hledají argumenty proto, aby obhájili zavírání lidí do klecí mnohdy na řady hodin. Na druhé straně nezužujme problém jen na jedno restriktivní opatření, tedy klecové lůžko. Jde o užívání všech restriktivních opatření a zde kladu velký důraz na systémové vzdělávání pracovníků ve službách sociální péče, a to jak managementu tak pracovníků v přímoobslužné péči.

Sociální služby může v čase krátkém nebo delším potřebovat každý z nás a přemýšlíme-li o nich, tak vždy z pohledu vlastní potřebnosti služby. Pak se náš přístup k sociálním službám jistě změní.